První dějství
Komunisté vždy pilně pracovali na tom, aby nás vehnali do náruče sovětského impéria. Klement Gottwald se jezdil do SSSR učit, jak nám všem zatočit krkem. (tehdy ještě jeho soudruzi netušili, že se jich to týká také). Ještě za prezidenta Masaryka (1934), se musel Gottwald před zatykačem ukrýt v Moskvě. Když byl (i hlasy komunistů) zvolen prezidentem Beneš (1934), vrátil se Gottwald poklidně z Moskvy.
Bylo to hlavně proto, že Beneš, neváhal pro své zvolení využít hlasů komunistů. Komunisté přispěli ke zvolení Beneše a od té doby se traduje jejich vzájemná sympatie.
Druhé dějství
Po záboru čs. pohraničí 1938, utekl Eduard Beneš do Ameriky, kde jako soukromá osoba několik měsíců učil. Teprve potom odletěl do Anglie a přidal se k odboji. Nejdříve se snažil navázat kontakty britskou a polskou vládou. Dokonce v Londýně připravoval konfederativní uspořádání Československa s Polskem, ale jen do té doby, než se od těchto aktivitách dozvěděl sovětský vůdce. Netrvalo to dlouho a Beneš se Sovětským svazem (Stalinem), navázali přátelské vztahy. Málo bylo platné, že ho geniální velitel čs. zpravodajské služby Moravec i nejvyšší vojenský přidělenec v SSSR hrdinný generál Heliodor Píka, od této úzké spolupráce odrazovali.
Třetí dějství
A tak vznikla v roce 1943 dohoda o československo-sovětském přátelství s platností na 20 let. Pokud si těch 20 let přičtete k roku 1943, s údivem zjistíte, že to přátelství k SSSR bylo podepsané až do roku 1963. Sovětský plán tak skutečně odpovídá dalšímu vývoji, že?
Už tehdy Stalin totiž plánoval, že Československo bude jednou v jeho sféře vlivu. Měl s tím ostatně bohaté zkušenosti, když anektoval země v Pobaltí a s Hitlerem si rozděloval Polsko.
Až si přečtete o dějinách východního bloku, uvidíte, jakým způsobem sovětská tajná služba (na příkaz Stalina) připravovala porobení států ve střední Evropě. Pochopíte, že k selhání našich tehdejších politických představitelů existovala alternativa. Na příkladu Finska, které se Sovětským svazem bojovalo o Karélii, na příkladu Řecka, kterého se zastala Velká Británie a společně s vládou komunistické povstání potlačila. Nebo na příkladu sousedního Rakouska, které ač okupované a rozdělené, dovedlo v roce 1955 vyjednat se SSSR zrušení sovětské zóny ve východním Rakousku, včetně ukončení okupace Vídně.
V ostatních zemí této nevyspělé části Evropy (Československo, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a NDR), která byla ovládnuta pomocí řádění sovětských „poradců“, kteří komunistům (s použitím brutálního násilí a šíření dezinformací) pomáhali s uchopením moci a odstraňováním posledních politických oponentů. Vzpomeňme si na to i v době výročí „vítězného“ února, kdy polokomunistická vláda rozhoduje o zakázkách na dostavbu našich jaderných elektráren. A vzpomeňme si i na to, jak jsme dopadli po r. 1945 s našimi zásobami uranu. Naše BIS nám to také už delší dobu říká.
Uranová ložiska, která Beneš věnoval bez vědomí čsl. vlády jako válečnou kořist Stalinovi, to byla ta pravá předehra k únoru 1948. Dnes už zpětně víme, že pátou kolonou byli spíš českoslovenští komunisté než poražení sudetští Němci, i když to v poválečné euforii tak nikomu nepřipadalo.
Na konci 2. světové války se sovětská tajsná služba NKVD mimo jiné starala o vyhledání bělogvardějských “zrádců”, kterým prezident Masaryk tak velkoryse poskytl útočiště po vypuknutí občanské války v Rusku. Koho agenti našli, odvlekli do sovětského svazu (do gulagů) a už ho nikdo nikdy neviděl. Že měla ruská tajná služba celé seznamy „zrádců“ a že to dělala ještě před příjezdem sovětské armády do Prahy, už dnes také víme.
Už v Košicích (a hlavně po r. 1945) komunisté obsadili všechny klíčové funkce – silové rezorty, ministerstvo vnitra, významnou část policie i armády. Komunisté se bezostyšně zbavovali hrdinů západního odboje. Hlavně těch z nekomunistického odboje a vojáků, kteří bojovali na západních frontách.
Čtvrté dějství
Dříve, než skončila druhá světová válka, Beneš se svými soudruhy společně vypracoval Košický vládní program. Už tehdy, bylo tajně dohodnuté, že všem soukromníkům znárodní majetek a začnou budovat socialismus. 3/4 majetku, komunisté znárodnili ještě před rokem 1948. Že to bude bez náhrady (tedy ukradené), to tehdy ještě nikdo (kromě komunistů) nevěděl.
Léta 1945 – 1948 byly skutečný začátkem pádu původní Československé masarykovské republiky. Republika rychle přišla o Zakarpatskou Ukrajinu a následně i o svobodu. (nikoli generála Svobodu, tajného člena KŠC). Po roce 1948, už zbývala jen menší část drobnějšího majetku v soukromých rukou. Po Únoru 1948 ale okrádání a zabíjení občanů komunisty překonalo svou brutalito vše, co komunisté po válce stačili ukázat. Stačí si vzpomenout na smrt, více než 8000 vězňů v padesátých letech. Nebo tragické osudy tisíců rolníků, kteří nechtěli vstupovat do družstev, zatčené (i umučené) řeholníky a řeholnice, trvalá represe církve. A nakonec i ty stovky popravených v politických procesech, včetně bývalých československých soudruhů, kamarádů Klementa Gottwalda.
Do dlouhého výčtu kumunistických zločinů patří poprava Milady Horákové i smrt Jana Masaryka. O jeho vraždě muselo bezesporu rozhodnout vedení KSČ (Gottwald, Slánský, Zápotocký, …) přestože jeho vykonavateli byli českoslovenští příslušníci STB (společně se sovětskými poradci). A také vzpomeňme na poúnorovou emigraci (40 000 lidí). Na hranicích zahynuly stovky dalších a stovky byli po přechodu hranice uvězněny.
Železná opona nám na dlouhých 41 let neprodyšně uzavřela hranice do svobodného světa. To už v roce 1947 prorokoval britský ministerský předseda Winston Churchill. V padesátých letech z našich občanů i státu, zbyly jen trosky. Přesto i v té nejtěžší době dokázali jednotlici (političtí vězni a později chartisté) vzdorovat komunistické moci. Skupina bratří Mašínů se jěště v padesátých letech hrdinsky probila do západní zóny Berlína …
Páté dějství
Možná se teď ptáte, proč o tom tak sáhodlouze mluvím, když je to všechno dnes už známé. Chtěl jsem to mít všechno pěkně pohromadě na jednom místě, než vám připomenu důležitou věc. Tohle není dávná minulost. Už více než 3 roky, nám zase vládnou komunisté. A i vládu vede exkomunista a spolupracovník STB. Na hradě sedí rovněž exkomunista. Stejně jako v řadě důležitých institucí (včetně parlamentu a soudů) dodnes sedí bývalí bolševici.
Únor 1948 tedy není žádná minulost, ale děsivá současnost. Mluvit o tom musíme i proto, že tato (neschopná) neokomunistická vláda, vede naší zemi během vypuknutí kovidové krize a nedělá to dobře. Už má na svědomí (svou nekompetentností) 20 000 mrtvých. Máme jednu z nejvyšších úmrtností na světě. To všechno se děje v době, kdy naám vládne menšinová vláda podporovaná komunisty. A není to žádná náhoda, že komunisté neumějí vládnout ani řídit stát (za krize ani v míru). Znovu a tragicky se nám to potvrzuje.
Bývalý komunista Zeman, přivedl komunisty do vlády i parlamentu již v roce 1988. Teď jako prezident, jmenuje vládu jiného komunisty. Ten komunista pak vládne klidně bez důvěry s podporou komunistického prezidenta. Už to vidíte. Taková situace těžko snese srovnání. Snad jen s dobou nesvobody za časů existence tzv. Národní fronty (1945 -1989). No to to zas jednou voliči komunistů a exkomunistů někam dopracovali. Kam? No přeci k současnému trstnímu stavu, jak vidíme okolo sebe.
O to není všechno. Jednoho dne se můžeme probudit a už tady žádnou svobodu (ani skutečné volby) mít nebudeme. Jakoby nestačilo, že bývalí bolševici (a jejich potomci) pomocí podvodů, lží a machinací, podruhé (po r.1989) rozkradli státní majetek. Ten který který byl už komunisty jednou ukradený. Teď nás ti samí exkomunističtí oligarchové drží hrsti. Koupili si skoro všechna média a mohou nám ty lži vykládat do nekonečna. My ještě jednou (možná naposledy) můžeme všechny ty soudruhy vyměnit. Parlamentu a ve vládě už by žádný exkomunisté nemuseli sedět a na pražském hradě také ne.
Doufám, že nám to všem při té dnešní mizérii dojde a v dalších volbách komunisty (ani exkomunisty) už nikdo volit nebude. Takový výsledek voleb je totiž jedinou zárukou očisty státu od vlády komunistů, estébáků a podobných, a zárukou toho, že už se žádný „vítězný“ únor v naší zemi nikdy konat nebude.
Howg, domluvil jsem. (lid)
